pondělí 14. listopadu 2016

První majitelé moderní éry nechali klub v troskách

Je víc než jasné, že v těchto dnech se dolaďují poslední detaily vlastnického převodu NFFC na nového majitele. V podstatě není pochyb, že náš klub spadne pod křídla amerického magnáta Johna Jaye Moorese, bývalého šéfa baseballového San Diega. Obrňme se tedy trpělivostí a počkejme na konečné avízo.

Změna vlastníka je víc než nutná, tak zní název článku zveřejněného před téměř měsícem. Ano, málokdo věří, že by to mohlo být horší než pod Fawazem, lásku ke Kuvajťanovi s klimatizací ztratili snad již všichni fandové Forest. Jen bych chtěl připomenout, že nikdy není na škodu být ve střehu.

Právě před dvaceti lety se rozhodovalo o budoucnosti klubu, o změně vlastnické struktury a novém vládci na City Ground. Už tehdy se mluvilo o tom, že tento akt ovlivní NFFC na další roky. Jak byla tato slova pravdivá!

Na podzim 1996 tvořilo vedení Nottinghamu Forest sedm zvolených „ředitelů“ v čele s předsedou, kteří reprezentovali 209 akcionářů (původně členů), jejichž akcie měly symbolickou hodnotu po 1 libře. Členství v „klubu“ se dědilo z generace na generaci. Je jasné, že na konci 20. století byla takováto forma vlastnictví klubu více než archaická. V té době před dvaceti lety se všeobecně vědělo, že NFFC tone v dluzích přesahujících 10 milionů liber. Navzdory tomu, že Reds hráli Premier League, nebylo v silách ani možnostech tehdejšího vedení situaci nějak smysluplně vyřešit. Pokud klub fakticky vlastnilo 209 členů, nebylo možné najít investora, který by zásadní měrou vložil do NFFC velké peníze.

Bylo jasné, že se musí něco změnit, protože tak neprogresivní způsob vlastnictví neměl žádný klub nejvyšší soutěže. Vešlo tedy ve známost, že NFFC je na prodej. Jako první podal oficiální nabídku byznysmen Grant Bovey, rodák z Nottinghamu, který nabídl odkoupit akcie po 10 000 liber za kus. Následně další nottinghamský rodák, v Monaku žijící Phil Soar, zformoval „Bridgford Consortium“, do kterého nalákal bývalého bosse Tottenhamu Irvinga Scholara, magnáta Nigela Wraye, majitele ragbyového klubu Saracens, a londýnského podnikatele Juliana Markhama. Ti nabídli 15 tisíc za akcii. Ještě předtím ale ředitelé Forest doporučili přijmout nabídku „Nottingham Consortia“ pod vedením Sandyho Andersona, který zbohatl na privatizaci britských železnic, a v jehož týmu byl i jistý Nigel Doughty, byznysmen z Newarku. Anderson nehodlal odkoupit akcie přímo, požadoval majitelská práva a akcionářům slíbil podíl. Když ale o převodu vlastnictví akcionáři hlasovali, Anderson nedostal potřebných 75 procent hlasů.  

Ve finále výbor rozhodoval o nabídce „Bridgford Consortia“ proti na poslední chvíli se objevivšímu kandidátovi, jímž byl Američan Albert Scaradino. Rozhodující hlasování se uskutečnilo 24. února 1997 a 189 akcionářů zvedlo ruku pro Phila Soara a spol. Ono mít 15 000 liber v kapse, nebo je nemít, bylo asi klíčovým faktorem pro způsob uvažování lidí, kteří měli osud NFFC v rukou.
„Bridgford Consortium“ převzalo klub ve chvíli, kdy zoufale bojoval o záchranu Premier League. Navzdory nákupu Pierra Van Hooijdonka a angažování manažera Dava Bassetta se udržet klub mezi elitou nepodařilo, ale v sezoně 1997/98 Forest skvěle zvládli druhou ligu a hned se vrátili zpět.

Zmiňovaní Wray, Scholar a Markham neměli k Nottinghamu a už vůbec ne k Forest žádný vztah. Jejich sliby o velkých investicích, které výboru dali, se rychle rozplynuly. Motivací nového vedení bylo umístit akcie klubu na burzu – v roce 1997, v době, kdy do fotbalu začínaly proudit velké peníze, se to na chvíli mohlo zdát jako dobrý nápad. Podle ekonomických propočtů nových vlastníků měl tento krok přinést okamžitě 20 milionů liber – a 20 milionů tehdy bylo opravdu hodně. Tato taktika ovšem selhala, „Bridgford Consortium“ akcie nadhodnotilo a výsledkem byl prodej za pouhé dva milony. Ti, kdo si akcie na volném trhu zakoupili, brzy splakali nad investicí, jejich cena šla tryskem dolů.

Výsledkem bylo jediné – majitelé klubu (jak už bylo řečeno, bez vztahu k Forest) po tomto obchodním fiasku odmítli před novou sezonou v Premier League investovat do posil, naopak v létě prodali střelce Cambella a stopera Coopera, dohromady bratru za 7 milionů liber (následně začal stávkovat Van Hooijdonk). Ztráty na burze bylo třeba kompenzovat, že...

Sezona v Premier League byla ztracena ještě předtím, než vůbec začala. Brzy bylo jasné, že sestup je nevyhnutelný, majitelé se rozhádali a ještě během sezony 1998/99 bylo „Bridgford Consortium“ prakticky v troskách. Stejně jako Nottingham Forest, který pak dočasně vedl ekonom Eric Barnes, který později přesvědčil Nigela Doughtyho, aby odkoupil rozhodující část akcií a klub v podstatě zachránil. Ale to už je jiný příběh...

Zapamatujme si tato jména: Phil Soar, Nigel Wray, Irving Scholar, Julian Markham. Ti se stali prvními skutečnými majiteli klubu a svými činy ho ekonomicky přivedli doslova ke dnu. Nevložili do něj prakticky nic a zbyla po nich spálená země. Oni stáli u potíží, s nimiž se NFFC potýkal mnoho dalších let. Sedmnáct let klub nehrál Premier League. Je to i jejich vina. Nezapomeňme na to. Kvůli těmto „kovbojům“ dodnes bystřím pozornost, když slyším něco o změně majitele Nottinghamu Forest. Odcházející Fawaz je ve srovnání s nimi anděl.